Uzavírání brány: praxe umírání
Až se brány těla budou zavírat, vtáhněte celou mysl do srdce a pak nasměrujte pránu do hlavy.
"Vědomí smrti je prvním základem cesty. Dokud neposunete vědomí tímto směrem, všechna ostatní praxe je k ničemu." -Dalajlama
Nejdůležitějším okamžikem našeho života bude okamžik naší smrti. Neočekávejte, že v té chvíli budete automaticky vědět, co dělat. Všichni umíráme podle toho, jak jsme žili, a tak nejlepším způsobem přípravy na dobrou smrt je žít dobrý život. Než se nadějete, váš život skončí a nadejte čas zemřít.
Měla jsem tu čest být svědkem několika úmrtí. Pro některé to byl velký strach a boj, pro jiné pokojné odevzdání se a pro vzácnou hrstku lidí bylo umírání vědomým činem. Ve všech případech se tento proces oddělení duše od fyzického těla odehrává podobným způsobem.
Fyzické tělo se skládá z prvků země, vody, ohně, vzduchu a éteru, které také korespondují s čakrami. V momentě smrti každé živé bytosti dochází k rozpouštění prvků vždy ve stejném pořadí. V některých případech může rozpad prvků trvat několik dní, někdy ho může být dosaženo v průběhu několika minut či v krátkém momentu, nicméně se to stane.
Dokud jsou prvky (elementy) stále přítomny v živém těle, duše prožívá život skrze tělesné smysly, které působí právě prostřednictvím prvků. Proces smrti zahrnuje rozpuštění smyslů a prvků, což je to, na co se verš v Bhagavad Gitě odkazuje, když hovoří o "zavírání brány." Postupné stažení každého prvku z každé úrovně nebo čakry do další je to, co umožňuje tělu oddělovat se, duše se tak pohybuje k vrcholu hlavy, která je únikovým východem duše (to je důvodem, proč se nedoporučuje dotýkat se korunky hlavy osoby, jejíž duše odchází).
Když mizí element země a s ním čichový smysl, přechází země do elementu vody a my ztrácíme chuť k jídlu. Naše tělo se cítí nesnesitelně těžce, ztrácíme sílu a pohybujeme se jen ztěží. Když element vody spolu s chuťovým smyslem přechází v element ohně, staneme se žíznivými, ale nemůžeme pít a ztrácíme kontrolu nad tělesnými tekutinami. Když pak oheň a s ním související zrak odcházejí do elementu vzduchu, cítíme chlad. A pak vzduch a s ním i hmatový smysl odchází, je těžké dýchat, momenty bez dechu se prodlužují a my cítíme, že odcházíme z těla. To je moment, kdy se naše životní prána nachází v srdeční čakře, kdy praktikant jógy musí vědomě nasměrovat zbytek životní síly směrem vzhůru k hlavě. Tento poslední čin, nutný k vysunutí vlastního já vyžaduje nesmírnou fyzickou i duševní sílu. Někteří proto nemusejí být schopni plynulého přechodu.
Vzpomínám si na pravděpodobně svoji první „hodinu jógy“ kolem roku 1972. Blížil se konec lekce a učitel nám dal pokyn lehnout si do pozice mrtvoly a pak nám řekl, abychom „napněte tělo, zatněte pěsti rukou a napněte prsty nohou, natáhněte nohy, paže a hlavu, zvedněte je od podlahy, stáhněte obličej do grimasy a …držte…držte…držte…, pak vydechněte a povolte, uvolněte a nechte odpočívat.“ Od té doby jsem navštívila ještě spoustu hodin, kde nás instruovali, abychom zatínali a napínali tělo. Pak jsem ale chodila na lekce jinam, a tam už zatínání nebylo součástí výuky, a já jsem usoudila, že tato praxe je nedůležitá. Po svých studentech jsem to nevyžadovala a sama jsem to nedělala. To vše do té doby než jsem byla svědkem smrti tří neuvěřitelných bytostí. Pak jsem nejspíš získala představu o možném účelu této jogínské praxe napínání těla před uvolněním do šavásány a jejího vztahu k vlastnímu zážitku smrti. Došlo mi, jak se skrze svou praxi šavásany možná připravujeme na okamžik své vlastní smrti.
Smrt mého 39-letého bratra na AIDS, kočky v babičkovsékém věku a mé elegantní siamské kočky jménem Thai-tea měly jednu věc společnou a to, že byly velmi neobvyklé jak jsem se dozvěděla později. Těsně před smrtí, před samotným finále se tělo zachvělo, zatímco duše napínala křídla a letěla pomalu pryč, všechny svaly v těle se zatnutly a napjaly, a s posledním výdechem tělo uvolnilo napětí a nasměrovali duši vnitřkem těla odspodu ke korunce hlavy, kde jejich duše odešla z těla. Moje sestra, která pracuje v nemocnici jako pečovatelka v hospici viděla umírat mnoho lidí, ale i ona poznamenala, že jediným případem, kdy byla svědkem takovéto smrti bylo úmrtí našeho bratra jménem Marty . Když profesor Robert Thurman, ředitel studií tibetského buddhismu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, slyšel popisovat, jak můj bratr umřel, řekl mi, že jeho smrt byla skutečně vzácnou smrtí: "Buddhističtí mniši se připravují celý život, aby uměli odejít v době své smrti, ale jen málokterý toho dosáhne. Označujeme to termínem Phowa nebo-li vědomé umírání. V okamžiku smrti praktikant vysune své vědomí z těla do jasného světla moudrosti. " Z mých pozorování jsem došla k závěru, že ve třech případech, kterým jsem byla svědkem, procházely tyto bytosti procesem „uzavírání brány“ tak, aby mohli vědomě naplnit smrt. Ačkoliv v šavásáně doopravdy neumíráme, může nám nácvik (praxe) „napínání-uvolňování“ pomoci nacvičit si přesměrování prány tak, abychom v okamžiku smrti byli připraveni.
Jak zpívá Michael Franti v písni Yes l will: "Když zjistíte, že jste na konci cesty, stačí zvednout hlavu nahoru, roztáhnout křídla a letět pryč." Takže pokud chceme být schopni umřít vědomě a elegantně, musíme začít trénovat dlouho předtím než nadejte čas. Stát se mistrem v šavásaně nám může pomoci.
Sharon Gannon – Jivamukti Yoga (téma měsíce JMY)