Valmiki
Valmiki je autorem eposu Ramajána, ale předtím, než jím byl, býval zlodějem a říká se, že dobrým. Jednou chtěl ukrást zlatý hrnec z domu jogína, načež jogín nečekaně přišel domů. Jogín místo toho, aby se snažil Valmikiho zastavit, zeptal se ho proč je zlodějem. Valmiki vysvětloval, že být zlodějem je jeho profese a že jeho rodina závisí na tom, zda donese domů něco co se dá zpeněžit, aby z toho mohli žít. Jogín si říkal, že Valmikiho rodina ho musí milovat a vážit si ho za to, co pro ně dělá, a Valmiki hrdě souhlasil, a hrdě popisoval, jak riskantní a náročné povolání pro ně dělá. Po cestě domů si Valmiki vybavil rozhovor s jogínem, zmatený z toho, že mu jogín jen tak dal svůj zlatý hrnec bez jakékoliv známky rozrušení. Při příchodu domů nebyl schopen dát své rodině onen hrnec, raději zalhal, že nic nemá. Jeho žena mu začala spílat, stěžujíc si na fakt, že teď nebudou mít co jíst. Valmiki si vzpoměl na jogínova slova a zeptal se ženy, zda jej opravdu miluje. Poté ale, co se žena vysmála jejich lásce a nazvala jej neschopným postarat se o ni a její děti, opustil Valmiki smutně domov a šel zpátky za jogínem, aby jej naučil odpoutání se.
Jogín jej naučil meditovat a řekl mu, aby se cvičil do té doby, než přijde chvíle realizace jednoty Bytí, kdy všechny otázky a odpovědi zmizí. S vírou ve svého učitele se Valmiki usadil. Seděl takhle hodiny, pak dny, které přešly do stovek a možná i tísíců let. Kolem něj se shromáždili mravenci a vytvořili si mraveniště kolem jeho sedícího těla, odtud jméno Valmiki, což znamená “mraveniště”. V průběhu let, kdy takhle seděl se událo v jeho okolním světě mnoho, včetně celého příběhu Rama, Sita, Lakshman, Ravana a Hanuman. Na konci tohoto příběhu hrdina Ram za pomoci Hanumana zničí démona Ravanu a znovu získá zpátky milovanou Situ, ale ze žárlivosti zpochybní Sitinu oddanost a vyžene Situ do lesů, navíc neví, že je Sita v očekávání. Ona, ovládaná smutkem, samotou a zoufalstvím, poklekne v pláči na kolena vedle mraveniště, naříká, je rozrušená a chce se zabít. Hluboko mraveniště Valmiki zaslechne Sitin nářek a je dojat. Nemohl už dále zůstat klidný ve své meditaci a ignorovat její utrpení. Roztrhal tedy zdi mraveniště, zjevil se překvapené Sitě a nabídl jí, že se o ni bude starat. Sita ve Valmiki najde přítele a důvěrníka a podělí se s ním o svůj příběh. Valmiki si vše zapíše a takto vznikl příběh známý pod jménem Ramajána.
Valmiki se nevrátil zpátky ke své sadhaně (praxi), ale našel nový život v péči jak o těhotnou Situ, tak o její dva syny-dvojčata, které se jí narodí. Starostlivě naučí chlapce recitovat Ramajánu, aby si pamatovali svůj královský původ a kdo byli jejich rodiče.Když se jogínovi objeví trápení jiných, nemůže jej ignorovat. I odhodlání k praxi až do té doby než je dosaženo cíle osvícení je přerušováno soucitem. Jogín pak žije život plný oddané službě ostatním s cílem osvobození všeho od utrpení, což je šlechetná sadhana . A to je karma jóga. Nejlepší cestou jak povznést svůj vlastní život je udělat co je v našich silách, abychom povznesli život ostatních.
Může nás napadnout, proč byl Valmiki dojat Sitiným utrpením, zatímco utekl od utrpení své rodiny. Proč nemohl Valmiki zůstat s rodinou, která jej potřebovala? Odpovědí je fakt, že jen skrze pevnou sadhanu, stálou praxi byla Valmikiho mysl a srdce očištěno a přivedeno k čistému stavu neochvějného klidu (sthira), skrze což mohl vnímat Sitino utrpení a reagovat na něj. Zatímco když ještě žil se ženou, nerozvinul dovednost překonat své ignorantství a neznalost.Pravá služba jiným může být vykonávána pouze když je mysl osvobozená od jakéhokoliv očekávání odměny. Tato dokonalost činu vzniká v době, kdy jsou naše karmy rozpuštěny. Do té doby konáme v závislosti na našich nevědomých zvyklostech, které jsou podmíněny minulostí. Když jsou naše činy motivovány z místa klidu a rovnováhy, pamatujeme na to věnovat všechny naše činy božské podstatě, víme, že Bůh je tím opravdovým “činitelem”, který pracuje skrze nás a že se od něj neodlišujeme. Vědomí vnitřního Já, Atmajnana (čti atmadžňana) se vyjeví jako svatá.
Příběh Valmikiho je klasikou podobně jako příběh Ardžuny v Bhagavad Gítě. Tady hrdina také začne jako “normální jedinec”, ovládaný minulými karmami jako my, jako oběť pěti kleshas (utrpení) z avidya (nevědomí, neuvědomění si, ignoranství), asmita (vazba na ego), raga (touha po požitcích), dvesha (averze k bolesti a nepohodlí) a abhinivesha (hrůza ze smrti). Zažívá neštěstí, což ho přivádí ke zkoumání svého nitra, hledá radu u povolaného guru, který mu předává učení a praxi, pak praktikuje, a skrze svou sadhanu jsou jeho minulé karmy vyčištěny a přichází moudrost. Hrdina se stává jivanmuktou, osvícenou bytostí, která je schopná sloužit ostatním.
Sharon Gannon, Jivamukti Yoga, www.jivamuktiyoga.com