Yama. Slovo, na které jste už možná v jógové praxi a literatuře narazili. Možná jednou a překročili jste ho jako psí exkrement v obýváku. Anebo jste o něm stokrát už četli, možná už jste stejně jako já párkrát o něm i něco děsně duchovního napsali a sem tam ostatním adeptům zasvěceně povídáte, co to ty jámy vlastně jsou, když to k té józe patří.
“Yama” znamená omezení, restrikce. Možná už teď vypínáte, protože kdo by se chtěl v dnešní době blahobytu omezovat. Nelákavé slova jako askeze a restrikce spolehlivě otočí vypínačem vašeho zájmu. Jako všechno na světě, i “yama” (česky jáma) má svůj protipól “ayama” (neomezení, rozvolněnost, nekoordinovanost), a pak stav za hranicemi veškeré polarity “āyama” (slovo pranāyama vyjadřuje například dokonale tento princip – restrikcí, řízením prány dochází zároveň k její expanzi). Nechci si moc hrát se sánskrtem, zas takový lingvista nejsem, ale nemůžu ho ve spojitosti s jámami vynechat.
Tedy jáma vyjadřuje princip, nejen přikázání nebo doporučení, jak se často dočteme, kdy omezením paradoxně dochází k rozšíření, k expanzi a rozmachu. Čeho? Vás. A paradoxně pro vás tam moc místa nezbývá. Patandžali nebyl hloupý a sútry jsou důmyslně navzájem propojeny, i když vám i mě občas spojení uteče. Na začátku druhé knihy zvané Sādhana – týkající se jógové praxe nenadarmo mluví o kléšách, překážkách k józe. První z nich je avidya (nevědomost), neznalost vlastní podstaty, a z ní vykvétající osobní já se svými hranicemi. Ta JE totožná s Brahmā (Ta tvam asi – Já Jsem To), jen to povětšinou člověk v každodenním životě míjí. Pod proudem myšlení si většinou neuvědomíme čiré Bytí, existenci asi jako si neuvědomujeme opici po včerejším večírku, když zabředneme myslí do neodkladné činnosti druhého dne. Patandžali chvíli hovoří o kléšách a v sútře 2.20 – 2.21 nám taky řekne, že princip Já-Jsem je čiré vědomí, a taky že se s osobním vědomím a individuálním vědomím si já nevylučuje. Zjednodušeně svět kolem vás je, protože vy JSTE. Hýbete tělem a myslíte, protože je animujete, oživujete. Logicky to pobereme, “cítit” čili “znát” čirou existenci (vidya) se nám daří většinou jen v záblescích.
A tak Patandžali začne s osmistupňovou stezkou, přičemž stupeň je zavádějící termín evokující levely ve videohře. Jedná se o stupeň (poznání), a zároveň pilíře opory (“anga” – pilíř). Pilíř nám ovšem může dávat pocit, že ty první jámy můžeme tak nějak přeskočit a vrhnout se raději přímo na poslední stupeň nebo pilíř, Samādhi. Jenže je to Patandžali a je to Sútra – učebnice jógy, takže přeskočit nic nejde, vždycky se budete pohybovat v uzavřeném kruhu, kde všechny pilíře budou navzájem reflektovat sebe sama.
Jám je pět. Pokud je znáte, přeskočte následující odstavec a přejděte přímo k dnešní pointě. Jako první Patandžali udává mnoha názory a úhly pohledu ověšenou ahimsu (nenásilnost), kterou podle mého sledování nejčastěji řešíme vegetariánství a šetrnost k planetě. Někdo řeší třeba i ubližování druhým – myšlenkou, slovem, činem. Druhá je Satya (pravda), kde zase po tisíce let filozoficky řešíme, co to ta pravda vlastně je a zda-li nějaká objektivně existuje. Ti zběsilejší pravdu chtějí měřit a ti nejšílenější ji definovat jasnými hranicemi. Třetí je astéja, tedy nekradení – myšlenek, slov, činů. Čtvrtá je brahmačárja, při které tak nějak zpytujeme, jak to máme s celibátem a sexuálními vztahy. A poslední aparigráha – nelpění a neuzurpování si věcí. Aparigráha a astéja se místy prolínají.
Po vyjmenování jám se v sútrách dočteme, co se stane, když je jogín začne aplikovat ve svém životě. Začne-li cvičit ahimsu, dočte se, že skrze ukotvení v ahimse ustane nepřátelství k ostatním, a podobně je to s ostatními jámami, kde uplatňujeme pravidlo něco za něco, “budeme-li cvičit xx, dostane se nám xxx”. Pro jámy jsme si vykopali jámu, do které padáme s myšlenkou, že se jogínovi, jednotlivci, skrze jámy něčeho dostane. Jeho/její jógová praxe bude něčím obohacená. On/Ona bude přetransformovaná. Ano, a zároveň…
Když jdete na pohřeb, pozůstalí často vzpomínají, co jim zesnulý vnesl do života. Můžeme říci, že člověk po odložení těla-mysli zůstává přítomen v srdci pozůstalých. Brahma-čárja znamená rozšíření (expanzi) Brahmánu za hranice tělo-mysl, avšak skrze tělo-mysl. Velmi dobře princip brahmačárji znají rodiče, jež se nesčetněkrát omezili pro své děti, jako já jsem u psaní tohoto krátkého zamyšlení musela nedobrovolně třikrát vstát a konejšit malou. Brahmačárja je přirozeným rozšíření jedince skrze lásku, sounáležitost, krásu, umění, moudrost. Podobně skrze ahimsu, satju, astéju, aparigráhu se Brahmá rozšiřuje za hranice osobního já. A jámy se stávají božskými dveřmi, skrze které vstupujete do své nejširší expanze. Pochopení Já-jsem-Tím, Já jsem Brahma odrážející se v jámách. Skutečnost neomezená časem a prostorem, za hranicemi svého těla a mysli, linoucí se všemi bytostmi světa.
Comments