top of page
Obrázek autorairishovorkova

Metamorfóza jógou

Asi jako u většiny zápaďáků na samotném začátků mojí praxe stála asána. Toporná, upocená a ani trochu přirozená asánová praxe, ačkoliv navenek působila zřejmě osvíceně. Cokoliv ale děláte poctivě, přináší to ovoce. Budete-li pilně ve škole studovat, půjdete si časem pro diplom, budete-li pilně krást a fetovat, skončíte ve vězení (v tom lepším případě) a budete-li pilně cvičit jógu, sklidíte první “ochutnávky” magického prožitku jógy.

Jóga je mocná čarodějka a při troše poctivosti akceleruje naši proměnu. Co znamená proměna? Simsala bim a každé v úterý v šest večer v Buddhu se proměním? A pak na zbytek týdne hup do tepláků vlastního stereotypu a mizérie? Nikdy nejsme odděleni od své pravé podstaty, která je v nás vždy zastoupena, ale některé lidské životy poklidně plynou natolik odtržené myšlenkami od podstaty své existence, že se prostě nepozastavíme nad mystickými a duchovními prožitky, které jóga nabízí. A co by ne, dokud život nebolí, tak proč ho nežít tak jak je. Jóga mně a nejspíš i vám poměrně záhy ukáže, že se “něco” mění.

Spoustě lidem vrtá hlavou, jestli je nutno jógu přijmout celou anebo si můžeme nechat jen ty části, které nikterak neohrožují představu o sobě a o světě, ve kterém žijeme (a běda, když ano!). Častá otázka zní jak často a do jaké míry je třeba jógu cvičit. A samozřejmě, všichni máme přece legitimní omezení, ať už fyzického nebo psychického rázu, co v józe nemůžeme. Nevíme a nemáme zkušenost, co to jóga ve svém nejširším pojmu je, tak si ji do té doby budeme představovat. Snít o tom, jaké by to bylo kdyby

Jóga znamená spojení se Duchem nebo Jednotou, čili jakési stoupání duše k všeobjímajícímu Duchu, které radikálně přetváří náš dennodenní život, a s ním náš vztah k sobě, k okolí a k celému světu. Cvičit jógu je stejné jako cvičit cnost, dobrotu, klid a rovnováhu. Jsou zanechanou stopou a spojením s původní všeprotínající podstatou. Nácvikem se na tento prožitek připravujeme, přičemž naše přání se stává skutečností. Jakákoliv praxe , která nemá žádný dopad na náš konkrétní život pro nás zůstává neznámá a bezvýznamná. Čili je nad slunce jasné, že nemůžeme odtrhnout asány od pranajámy, pranajámu od jógové filozofie, jógu od meditace, jógu od svého života.

Stoupáním duše rozhodně nemyslím hitparádu nejschopnějších duší stoupající k Bohu a fantasknímu srovnání se mezi sebou, kdo je tak tomu Bohu blíže a kdo na hony vzdálený. Jak taky, když už je dávno ve všem obsažen (a když ve všem, tak i ve mě). Isha Upaniśad o něm říká, že je “rychlejší než nejrychlejší pohyb”, předchází všemu dříve než do něj vstoupíme. I toto “stoupání” je obsaženo v nehermetickém “uvnitř”.Duchovní svět nenajdeme v kostelech ani v ašrámech, ale není to nic jiného než poznání sebe sama v těch nejhlubších krajinách. Stoupáním mám na mysli prostoupení. Prostoupeni můžeme být pouze tehdy, když svou pozornost neodvracíme od cíle tím, že se necháme vyrušit smyslovými požitky. Smyslové prožitky jsou takové, které obracejí naši pozornost ke smyslům. Překážku nepředstavuje vaše nové luxusní auto nebo postavení v práci, ale vaše závislost na nich. Pokud jste na něčem závislí, a to může být pitomá čokoláda anebo sebe-potvrzení se skrze práci, rodinu, děti, narážíte na překážku “ztotožnění se s xxx”.


Abychom byli prostoupeni, nesmíme zaclánět. Nezaclánění trénujeme sebe-analýzou, a to tak, že zkoumáme sebe, své pohnutky a motivy, své sklony, postoje, názory – čili své osobní “já”, ego. Pedantsky připomenu, že “analýza” etymologicky znamená kromě “zkoušky”, “šetření” také “rozbití, rozpad na kusy”. Hledáme absolutní v relativním a pokud jsme v této činnosti upřímní a poctiví, s každým vhledem se postupně bortí naše hranice, protože to nenacházíme. Potud jógovu praxi nazýváme snahou, tudíž vyvinutým úsilím a prací na sobě (abhyasa).

Díky józe prozkoumáváme úrovně reality, které jsou totožné s úrovněmi vnitřního života a úrovněmi prožívání sebe sama. Ochutnáním mystického prožitku, jógy nebo duchovním prozřením poznáváme sami sebe v těch nejhlubších vrstvách*1). Prožitek jógy, stejně jako spánek nebo zamilování se, přichází tak nějak samovolně. Naše snaha utichá a přichází milost (vairagyam), a přichází moudrost. Tenhle paradox byl popsán slovy “vím, že nic nevím”.


Problém nastane, když je onen mystický prožitek (jógy, unie, Jednoty, boha) tam, zatímco já jsem tady a opět “sestupuji” na zem, zpět do svého konkrétního života. Poznáním toho, že nic ve své podstatě není a svět je moje vlastní (zbořitelná) iluze klepe na dveře nihilismus. Je potřeba věnovat pozornost propojení a sledovat, jestli nám “tam” (ten magický prožitek Jednoty) a “tady” (já pan Tau) nedrhne. Neutíkat do astrálů, k šamanům ani do indických ašrámů, ale stát se sám ašrámem (ašrám – místo odpočinku).

Fázi “sestupu” nazýváme integrace (śaríraka), a probíhá naprosto beze snahy. Každá rezistence bude bolet. To, co žijete je odrazem toho, jak rozumíte sobě samému. Můžete toto pochopení promítnout tvořivě do světa v podobě mnoha myšlenek a činů, vytvořit velkolepé věci, vzdělávat a předávat osvětu . Chápete nic jako příležitost pro cokoliv. Anebo odmítnete znovuzapojení se do dennodeních činností dokud není potřeba, volíte pasivitu a setrvání v tomto opojném stavu (s tímto přístupem vás vaši blízcí nejspíš brzy zařadí do některého z programů psychiatrických zařízení).


Určitě jste si všimli, jóga je plná paradoxů a rozum vám nebude stačit. Děláte a zároveň neděláte, není v tom špetka z vás. Zároveň neodmítáte myšlenku “sebe”. Máte tělo a mysl, ale nejste tělo a mysl. Vaše jógová praxe se stává nenucenou, samovolnou a nepřetržitou.

Varování: Jógová metamorfóza je nevratná!


*1) Pierre Hadot – Plotinus (pořiďte si)

Lenka Knag

Comments


bottom of page