Jako lidé žijeme v externě projeveném světě a naše smysly – zrak, sluch, čich a hmat představují kontaktní dveře mezi vnitřním a vnějším světě. Navzdory všeobecně osvojené představě však nevnímáme realitu takovou jaká je, ale realita se odvíjí od toho, jací jsme my sami. Prostřednictvím energie detekujeme energii z fyzického světa, avšak vnímaný pocit či vzruch podléhá interpretaci přijímané smyslové informace. Fyzikové nám potvrzují, že vše v projeveném světě se seskládává primárně z energie, a to, co vnímáme je procesováno mozkem. Vidět znamená smyslově vnímat světelné vlny skrze tyčinky a čípky na sítnici, cítit znamená snímat těkavé chemické částice pomocí vlasových buněk čichové membrány a slyšet znamená zaznamenávat zvukové vlny krze uši.
Abychom zabránili přetížení systému informacemi, používáme jako filtr právě pozornost. Pozornost může být volně definována jako zaměření a soustředění na jeden objekt s vyloučením dalších objektů nebo činností k dispozici pro vnímání. Tato selektivita závisí na povaze stimulu (impulzu), předchozí zkušenosti a také motivaci.
Co když toto tradiční chápání úlohy pozornosti obrátíme? Místo formování duševního konstruktu na základě příchozí informace, čili stimulu, z vnějšího prostředí si podle zákonitostí kvantové fyziky představíme, že impulz (a následná reakce) přichází zevnitř – na základě vnitřního mentálního půdorysu, kdy metaforicky tvoříme a určujeme svět venku.
V každé chvíli existuje myriáda nabízejících se podnětů, ale my vybíráme pouze pár aniž bychom přetížili náš informační systém. Někteří kritici “objektivismu” popisují dva aspekty vyhodnocování dostupnosti podnětů. Především, realita není nezávislá hodnota. Závisí na použitých nástrojích, uplatněných perspektivách a účelem, na jehož základě je pozorování prováděno. S použitím analogie pozorování milionu hvězd, zkušenost závisí na jednotlivci, zda pozoruje z oblasti neznečištěného ovzduší, zda použije teleskop či rádiový nebo rentgenový dalekohled. Tudíž to co pozorujeme nikdy nemůže vyjádřit celou realitu, ale úhel pohledu. Taktéž moderní neurověda zavedla nový termín – mozkové temné energie, kde uvádí, že pouhých 2% – 5% aktivity přichází ze periferie smyslových orgánů, zatímco až 95% aktivity zahrnuje přenos mezi stávajícími neurony (Friedman & Hartelius, Textbook of Transpersonal Psychology, s. 71).
Hlavní aspekty pozornosti zahrnují kapacitu zpracování a selektivitu, kontrolu, automatické zpracování čili je to právě pozornost, která přináší děje do vědomí. Tudíž zůstává neurčité, zda je to pozornost, která přináší děje do vědomí, nebo vědomí, které přináší děje k prahu naší pozornosti. Pozornost přináší do světla věci, které nás zajímají zatímco ostatní nechává v temnotě. We mainly sense things that make sense to us – cítíme a uvědomujeme si věci, které pro nás mají smysl.
Projevený svět přichází skrze nás, skrze neprojevený, oba jsou v nás obsaženy. (Jóga spojuje a kontaktní dveře tvoříš Ty.) A do vědomí děje, osoby a obrazy přichází právě skrze pozornost. Jsme světlo vědomí samotného. Pole vědomí je vícevrstvé a kromě bdělosti zahrnuje taktéž nebdělost, spánek, nevědomí, emoce, které se dějí pod hranicí našeho racionálního a řízeného myšlení.
Patandžali o paměti říká, že pro potřeby Jóga – čirého vědomí je třeba pole vědomí alespoň na chvíli oprostit od paměti (a tou jsme značně prokvetlí a naše osobní “já”, individualita se od něj odvíjí). Naštěstí mysl, ve které paměť žije není samo-iluminační. Co se tím myslí? Myšlenky včetně paměťových stop lze pozorovat (Kdo je pozoruje? Kdo jim přikládá pozornost?)
Čím drží paměť pohromadě? Neexistuje jediný hmatatelný důkaz krom paměti, že včera bylo včera krom toho, že se odehrává v mysli v přítomném okamžiku – mimo něj neexistuje minulost ani budoucnost, nemělo by je CO/KDO oživovat. Nit myšlenkového světa a paměť drží pohromadě – karmou. Vytváří tak iluzi, že v čase probíhá nějaký příběh – ať už osobní nebo kolektivní, že se věci z minulého času vyvíjí kupředu do budoucna. Ve skutečnosti jen vykresluje kruh (a-u-m), kterým se vracíme zpět do výchozího bodu – do čirého vědomí, do univerzálního “Já”.
Pozornost závisí na třech faktorech:
1. Síle a charakteru podnětu (psycholog by řekl síle stimulu, kvantový fyzik míra podílu na řízení toku energie, Patandžali síla vasán)
2. Paměti, ukládající předchozí zkušenosti (která vyhodnotí v poměru k minulým zážitkům, jak moc je “příchozí” stimul důležitý a kam jej zařadit)
3. Motivaci (motivace a vášeň použiju-li slova Mudr. Klímové jsous „účelově zaměřená energie, obsažená v každém člověku, která sama hledá svůj objekt, kde by se uplatnila. Dává nám směr a hledá předměty touhy, vytváří prostor, kde je možné instinktivně se kontaktovat s naší spiritualitou“)
Tradiční způsob, jakým přemýšlíme o pozornosti je tedy jednoduchý. Z venčí k nám přichází informace, z nichž si vybereme podle těchto klíčů ty, které jsou pro nás nějakým způsobem důležité. Ostatní z nesčetných možností zanecháváme venku nepovšimnuty jako prevence přetížení systému informacemi (přičemž každý člověk má odlišnou kapacitu). Taková je obecná představa poznání. A naopak? Energie není “venku”, ale uvnitř a zevnitř ji přenášíme a rozvíjíme směrem ven a skrze pozornost svět teprve zrcadlově tvoříme. Čili svět je obsažen v nás. A tak Šiva (středobod – vědomí) se Šakti (jeho projev) spolu neoddělitelně svým tancem svět vytváří, oba jsou v Tobě obsaženy a jsou s Tebou identické. To, jak přemýšlíte “matters” (se zhmotňuje a taky má smysl) – kam zaměřujete pozornost, to přivádíte do vědomí, do svého “světa”.
Jestliže nevědomě klikáte na testy typu “Jak budu vypadat za 20 let” na FB, nevěnujete pozornost své pozornosti, jste duchem nepřítomni a FB vám začne zrcadlově servírovat přesně to, o co se zajímáte. Jestliže bezděčně odcedíte odpověď kolegyni a ta vám příště kafe nedonese, nedávali jste pozor, stejně tak jestliže nevědomě bez bdělé pozornosti, jaksi periferně, odvráceně od racionálního uvažování, ze srdce koupíte zmzlinu i sousedovic dítěti, které na oplátku bude mít rádo Vás (tedy aspoň chvíli). To je jóga, nejen soustředění se do “sebe” opřením o zeď s vypolstrovaným podsedákem a cílení pozornosti dovnitř, které slouží zejména jako nácvik k osvojení si schopnosti pracovat se svou pozorností v každodenním životě.
Úryvek z Knihy “Kdo jsme” (Karel Kostka)
Úplná struktura subjaderného mikrosvěta i nedozírného makrosvěta je nad naši představivost, nicméně můžeme si pomáhat alespoň metaforami (z řeckého μεταφέρειν – metaférein – přenos), spočívajícími ve vytváření konstrukcí z přenášeného významu na základě podobnosti, tedy přenášení významu původního pojmenování na jiný předmět, pro který pojmenování nemáme nebo ho chceme zpřesnit, zvýraznit či identifikovat. Pomoci si můžeme i metonymií, což je přenášení významu na základě jiné souvislosti než podobnosti, jde třeba o přenos významu z jednoho jevu na jiný jev vyskytující se v jeho blízkosti nebo přenos podle původu, příčinnosti či jiného společného znaku.
Představme si svět jako mořský záliv s písčitou pláží, na které stojí dřevěná chata s uzavřenými a zatemněnými okny a dveřmi. Uvnitř se nenachází žádný nástroj nebo prostředek schopný zprostředkovat nám jakoukoli informaci zvenčí. My se nacházíme v té chatě a celý náš svět je dán prostorem uvnitř a časem, který zde probíhá. Nemáme potuchy, co se děje vně za zdmi chaty, a čím jsme v ní uzavřeni déle, tím pevněji dospíváme k přesvědčení, že celý svět je pouze ona chata. Všechno dál je mimo naši mysl, a tedy zdánlivě neexistuje (vzpomeňme na Platonovu jeskyni).
Jenomže jsme zvídavými tvory a jednou se nám podaří odškrábnout kousek zatemnění na okně a vyhlédneme ven – v tu chvíli pro nás začne existovat i svět za zdmi chaty, a jakmile poznáme záliv, začneme se pídit po dalších územích, a naše poznání se bude posunovat dál a dál a dál… Takový je proces poznání, jehož fungování platí v obecném měřítku.
A teď si představme jinou variantu. Naše chata stojí v prostoru, kde není na první pohled vůbec nic. Důležité je slovo „na první pohled“, protože nic je naprosto nesmyslná kategorie, kterou si v ryzí podobě nelze představit. Nic je zcela matoucím pojmem už proto, že při jeho představě se nemáme čeho chytit. Ale půjčme si ten výraz, protože nejlépe odpovídá tomu, co potřebujeme.
Vykoukneme i v tomto druhém případě vyškrábaným zatemněním z chaty ven, zpočátku („na první pohled“) opravdu spatříme ono „nic“ (synonymicky „prázdno“). Upřeme-li však do onoho „nic“ svoji mysl, začnou se z „nicoty“ vynořovat vlny a částice sestrojující pod náporem našeho vědomí záliv a další krajinu, protože síla naší mysli je k tomu přinutí. Podmínkou, aby z nicoty začalo něco vznikat, je tedy v tomto případě existence vědomého pozorovatele, protože dokud se do procesu tvorby právě pozorovatel nezapojí, částice či vlny zůstanou skryté a pro nás v tu chvíli vůbec neexistují. Vypadají jako „nic“, ale potencionálně jsou připraveny vytvořit obraz, který si bude pozorovatel přát.
Odtud se můžeme posunout v úvahách dál – co za tvořivou sílu se skrývá v lidské mysli? Jakou zázračnou esencí, schopnou tvorby reality, naše mysl disponuje? Připomeňme, že na kvantové úrovni žádná hmotná realita neexistuje, začne existovat až tehdy, začneme-li ji probouzet, vytvářet a případně měřit. Té esenci (tvořivé síle) říkáme docela jednoduše – vědomí.
Zdroj: (Karel Kostka – Kdo jsme. Obecná teorie vědomí, času, prostoru a bytí (s. 61)
Pokud znáš metaforu svého života, znáš svou dharmu (Manorama)
Comments