1.11 – Definice paměti
Anubhūtaviṣayāsampramoṣaḥ smṛtiḥ
Paměť je vyvolávaná reprodukcí předchozích vjemů objektu
Něco na té paměti je. Paměťové pole zkoumal v Jógasútře už Patandžali a významu paměti přikládal obrovský význam na cestě k osvícení a prožitku zvanému “samádhi”.
Na téměř začátku své kompilace zařadil sútru definující paměť jako jednu z pěti pohybů mysli, která nám brání prožití jednoty – samádhi. Připomeňme si, že Sútra uvádí, že k prožití skutečné reality a prožití absolutní jednoty nám brání pohybující se vlastní mysl.
Pamětí jsme doslova prorostlí. Nedávno mi jedna dobrá duše napsala “nehážu flintu do žita, já si jen pamatuji, jak to bylo minule”. Kolikrát tuhle metodu vnímání reality v jiných obměnách děláme automaticky sami? Paměťové stopy jsou to, co nám umožňuje vytvářet referenční body a tím se vztahovat k okolí. Bez paměti se nedá v běžném životě žít, ale existujeme skutečně jen tehdy, kdy si “sebe” pamatujeme? Určitě ne, poněvadž existujeme i tehdy, kdy si “sebe” nepamatujeme, např. ve spánku. Nemusíme hned spát, ani v běžném dni si sebe nepřetržitě nepamatujeme, ale přece jsme. Vy si snad pamatuje sekundu po sekundě včerejší den? Byli jste tam přece! Anebo ne? Kdo jsme bez paměti?
Paměť se dá definovat jako schopnost uchování informace. Jestli zběžně pochybujete o své schopnosti uchovat si informace, která s věkem klesá, jste na tom podobně jako většina lidí, která vtipkuje o omezené funkci své krátkodobé paměti. Ujišťuji vás ale, že si toho pamatujete opravdu hodně.
Paměť a s ní to, jak se vztahujeme k sobě a okolí potvrzujeme tím, že ji užíváme a jsme schopni si věci přímo vybavit, nebo nám něco napoví, rozpoznáme to mezi jinými (tváře, situace) anebo se znova učíme to, co jsme dávno znali (třeba naučit se cizí jazyk, kterým mluvila prababička je jednodušší než se naučit zcela nový jazyk, máme to v sobě zakódováno).
Přímá a nepřímá paměť, kdy něco třeba zaslechneme aniž bychom tomu v té chvíli věnovali pozornost nám většinou nedělají potíž. Paměť aktivujeme svou pozorností a úsilím, vyžaduje naši spolupráci.
Paměť nezahrnuje jen to, co si pamatujeme tak nějak jako epizodu z života, čili vzpomínku na něco, oddělenou od jiných. Taky si pamatuje to, co jsme si třeba jednou přečetli, co jsme se nějak naučili a tak se to stalo naší součástí. Je jedno, jestli se jedná o hlavní město Albánie anebo o informaci, že dědeček z matčiny strany byl alkoholik. Od těchto informací a bodů, umocněných podpůrnými indiciemi se odvíjí náš světonázor. A čím jsme starší, tím hůře se nám mění. Naše ego tak nabývá jasnějších rysů, a pak nám pomáhá pohybovat se světem (ostatních eg).
Musíme si také pamatovat, že paměť vyjadřuje to, jak a kde si stojíte ve vztahu ke svému příběhu. Nikdo si nepamatuje identickou informaci, událost, děj stejně. Každý ji vnímá jinak. Jen jogín ji nevnímá nijak. Promítáme do ní “sebe”, tudíž to, jací jsme my. A přesně toto “sebe” naše paměť formuje a ve skutečnosti tohle “sebe” není. Paměť neleží na lineární ose vlastního života, ačkoliv mysl ji tak rozumí nejlépe. Přemýšlejme o paměti ve vrstvách, radí Manorama. Jste tím člověkem, kterým jste byli v patnácti? Těžko. Paměť a s ním “já a sebe” má mnoho vrstev.
Pamatujeme si věci, které dokážeme říci nahlas, napsat, říci si v duchu, nakreslit, vyzpívat. Prostě ji nějak vyjádřit. Vyjádření něčeho znamená vykreslení dílčího obsahu paměti, ať už popisujete partnerovi co vám zlá kolegyně provedla v práci anebo jste malíř, který pomocí tahů štětce vykresluje polibek múzy včerejší noci. Jste v podstatě takový překladač toho, co je. Vdechujete světu ojedinělou podobu v závislosti na tom, za co se považujete. Považovat se za něco pozitivního je skvělé a síla pozitivního myšlení nejspíš funguje, ale jóga to není. Jóga je prožívání právě té “mezery” mezi myšlenkami, vzpomínkami, vědomostmi, asociacemi, názory, kdy si dovolíme být ničím.
Na seancích regresní terapie, které se občas věnuji v rámci terapeutické a sebeanalytické činnosti, se setkáváme s lineárním vnímáním minulosti a budoucnosti. V józe žádná budoucnost ani minulost, žádný vývoj, regrese a progrese není. Jóga je v atha – přítomném okamžiku teď. Dočítáme se často o vzorcích chování, tendencích, které jsou třeba změnit teď, abychom v budoucnu měli na štěstí zaděláno. Ano, psychosomatický svět takto funguje, akce vyvolává reakci, měníme a transformujeme se pořád, a občas mylně získáváme pocit převahy, jak jsme si to dobře ne/zařídili.
Paměť nám dovoluje růst a vyvíjet se. Od toho na tom světě jsme. Říkáme tomu, že se učíme a nazýváme to moudrostí. Fungujeme na bezpočtu zautomatizovaných, naučených principů , které si ani neuvědomíme (např. chůze, pití horké kávy – srkat!). Skrze paměť se učíme od začátku jak máme sedět, na co je třeba vidlička, odkoukáváme a odvozujeme svou ženskou/mužskou roli v závislosti na tom, co jsme viděli a pak se k tomu nějak postavíme, dozvídáme se o sobě, že jsme chytří, hezcí, škaredí. Je jedno jestli jsme přijali originální informaci o sobě, nebo ji přetvořili do jiné (formy). Vytvořili jsme si podobu zkrátka podobu – formu toho, kým a čím jsme. Tak daleko paměť sahá.
Nechcete žít svůj život skrze paměť. Vaše energie (prána) se vyplývává tím, že žijete minulostí. Patandžali říká, že svou paměť musíte nechat za dveřmi. Prostě nevěřte ničemu, co si myslíte nebo spíše neztotožňujte se s myšlenkami, s pamětí. Není lepší být připravený, možná klíč ke štěstí je v nepřipravenosti. V uvědomění si, že věci nemusí být tak, jak jsme se naučili. Mohou být jinak, ale taky nemusí být vůbec. Buďme zvědaví a objevujme je, jako bychom je viděli poprvé. Teprve až necháme paměť úplně čirou, vidíme věci ve světle skutečnosti tak, jak jsou. Věci a vy nejsou oddělené, ale vyrůstají z Vás. Z vaší skutečné podstaty, a tomu Patandžali říká Nirvitarka Samádhi – stav blaženosti, předstupeň ke splynutí bez zárodku (sebe).
1.43 – Definice Nirvitarka Samádhi Smṛtipariśuddhau svarūpaśūnyevārthamātranirbhāsā nirvitarkā
Když je vyčištěna paměť, do popředí vyzařuje pouze objekt koncentrace samotný, bez toho aniž by měl jméno či vlastnost. Toto je Nirvitarka Samádhi.
PS: Víte, kdo je tomu přirozeně nejblíž? Správně, děti. Než je to všechno naučíme…
Lenka Knag (Šivá) – březen 2016