Svět se uspořádá podle toho, jak rozumíme sami sobě (Manorama D Alvia)
V časech zrychlené komunikace se valí ze všech stran samá moudra, přičemž Facebook už aby jeden považoval za studnici (či stoku) všemožných mouder, odrážejících a podporujících zejména nálady a postoje těch, jež je píší. Připomíná mi to scénu z komediálního filmu Sousedé, kdy se dva špičkující přátelé hádají pomocí přísloví a bonmotů, a na každý postoj si úspěšně najdou ten pravý, vyjadřující jejich vnitřní postoj . Inu, kdo chce psa bít, hůl si najde. Tak se chováme, abychom si ospravedlnili to, za čím si stojíme. A to, za čím si stojíme odráží to, za co a za koho se považujeme, neb každý máme jakýsi obraz o sobě samém, svou identitu, kterou pracně budujeme.
Jóga nás učí nelpět. Nelpět na svých materiálních věcech, na svém statusu, na úspěších stejně jako neúspěších, kráse či ošklivosti, zdraví nebo nemoci, na názorech. Cihla zlata stejně jako kus bláta, říká Krišna Ardžunovi. Nelpění není o darování, ať už vychází z dobré nálady, vnitřního přesvědčení nebo zmírnění pocitu viny. Nelpění taktéž nespočívá v ničivém odmítání a odříkání si věcí, které si nezasloužím, neměla bych…Nelpění odráží vnitřní klid, kdy si připouštíme, že znát jeden úhel pohledu neznamená vidět celou věc. Uprchlíci jsou špatně, a teď najdu argument proč, uprchlíci jsou dobře, a teď najdu další argument proč a je jedno, jestli logického či emotivního charakteru. Oba druhy argumentu vycházejí ze strachu, o sebe a o svět, jak jej vidím já. Tak to máme zvláště ve vztazích, a zamyslíme-li se nad významem slova “vztah”, tak ke všemu, k čemu se vztahujeme tzn. k celému světu. Svět se odvíjí podle toho, jak se vztahujeme k (o)sobě, anebo k univerzálnímu Sobě.
Znáte to sami, sejdete se s rozvádějící kamarádkou a tam vám povídá jak je jeho mlčení projevem nezájmu, a když už jsme u toho – zapátrá v paměti, jejíž obsah se upraví momentálním dojmem, aby podpořila nynější stanovisko – nikdy se mě nezastal, když jsem potřebovala. Načež se čeká na vaše přitakání, aby bylo vymalováno, podtrženo, sečteno, ocejchováno. Sejdete-li se pak s manželem, slyšíte jinou verzi. Cokoliv jsem řekl, tak smetla ze stolu. Už jsem nevěděl, co mám vlastně říkat, nešlo se jí zavděčit. Načež provede téměř identický manévr – zapátrá po podpůrných argumentech dokazujících pravdivost jeho tvrzení, smete ze stolu nebo zlehčí důkazy o opaku, a pak už se čeká na něčí přitakání. Zabijákem vztahů nejsou hádky, rozdílné vnímání těchtéž jevů, ale verva, s jakou se pouštíme do obrany vlastního sebe-vnímání.
Opomenu-li radikální rozchody (kdy se musíte odstranit z nebezpečí), rozdělení většiny párů, které časem “rostou opačným směrem” probíhá skrze nabalování se výčitek a sebeospravedlňování. A činíme-li tak často, nacvičíme si ochranný vzorec končící opovržením, kdy už nesneseme skutečně nic a všechna nerodorozumění končí -ismem, kdy beze snahy všechno přičítáme jeho/její nemožnosti. Prošpikujeme všechna naše slova sarkasmem, nadávkami, výsměchem. Chceme skórovat. Opovržení je pak konečným projevem partnerovi, že pro mě nemá žádný význam, “čím” jsi ty. Vnitřní odtrženost od jednoty vrcholí, a pak už přichází jen beznaděj. Pokud jsme my ti opuštění, naše ego dostává na frak. Nikdo se nás neptal, oznámkoval si nás, přitom vy jste tak dobrý člověk a dobrý partner. Uzavřete to tak, že jste horší než jste si mysleli, nebo že jste sice dobrý člověk, ale mizerný partner a vůbec největší úlevou jak se sebe-ospravedlnit je kopnout si do protěšku, který je hrozný sobec, což jste doteď neviděli. A se sebe-ospravedlňováním máme plné ruce i v případě, že odcházíme my, kdy se leckdy musíme vyrovnávat s pocitem viny, protože náš odchod bolí někoho, koho jsme hluboce milovali.
To, za Co (ne koho) považujeme se projevuje dnes a denně v situacích, kdy nám něco vadí i nevadí. Každý máme své mám rád/nemám rád (raga – dveśa). V józe jde o to nepřilnout ke svým mám rád-nemám rád, k ničemu, co mě definuje a omezuje. Prohlubujeme-li své “nemám rád, nesnáším když” stejně jako “mám rád, tohle mi vyhovuje, tohle chci”, tesáme do kamene svou identitu a ztrácíme pružnost. Stejně jako v asánách, chybí-li pružnost, zlomíme se. Slovy Lao-tzu, k Sobě, jako tekoucí vodě máme velmi daleko. Tekoucí identitu (své “já”, “sobě”), čili nezúčastněného pozorovatele si nekoupíte v obchodě, ani nevyómujete na začátku lekce jógy. Je to proces, nebo-li jógová praxe, kdy se učíme vnímat věci tak, jak jsou.
Pokud vidíte jeden či dva úhly pohledu, viděli jste kulové. Skvěle tento princip odráží styl, kterým si vysvětlujeme věci kolem, včetně těch, se kterými přicházíme do styku v partnerství či v práci. Nenamáháme se rozlišovat mezi “co jsi udělal” a “kým jsi”. Kytku jsi mi nezapomněl koupit, protože toho máš hodně a dnes se necítíš dobře, ale protože mě nemáš rád. Optimismus (ochota, snaha) nahrazuje pesimismus (neochota, nezájem). Z lekcí psychologie si pamatuju význam a dopad na život, jak jej žijeme situačnímu stylu vysvětlování, a přičítání situace sebe-vnímání. Nedal mi přednost, protože je to agresivní blbeček a mizerný řidič, anebo mi nedal přednost, protože má za sebou 16-hodinovou šichtu a spěchá nakoupit dárky (tohle se mi skutečně stalo). V zájmu ochrany vlastního ega máme vrozenou tendenci si přivlastnit dobré věci, ale chyby přičíst situaci. Olej do ohně přilíváme taktéž, když si nevěříme a zároveň svou pochybnost svalujeme na protějšek, např. Tu kytku jsi mi donesl, ne protože mě máš rád a vzpomněl sis na mě, ale protože jsi měl schůzku hned vedle květinářství. Jak si překládáme reakce okolí nevypovídá tolik o okolí samotném, o tom jak věci jsou, ale o tom, kde si stojíme my.
Jednou z praktik jógové praxe je vnášet světlo z nevědomí do bdělého vědomí, to znamená vidět své neviditelné tendence, na jejichž základě často automaticky jednáme. Čili ať už se chystáte zlomit hůl nad svým vychladlým manželstvím, nad sousedkou, která si ustavičně chodí jen vypůjčovat peníze nebo vypadnout z práce, kde jsou všichni blázni (jenom vy jste letadlo), věnujte pozornost vnitřním procesům, na základě kterých jednáte. Vyžaduje to upřímnost, odvahu, odosobnění. Věnujte pozornost vlastní reakci, která je vám vnitřním zrcadlem. Vy jste si vnitřní guruem a ve výsledku jogín pozvedává sám sebe. Nakonec přidám statistiku, ačkoliv podmíněná a matematická láska je začátkem: úspěšné vztahy vykazují poměr 5:1 při hádka vs. projev laskavosti, a to i v případě, hádáte-li se každý den dvacetkrát (jen pak musí být hodně i toho vlídného). Ta nepodmíněná, ve které zaniká všechna vaše “(o)seba”, “já” jde hlouběji a kašle na “oko-za-oko”. Přesto naplňuje až po okraj a záleží na tom, jak vnímáte sami Sebe (a tak se uspořádá svět kolem vás). Ve výsledku to je celé mezi vámi a Bohem, a nikdy stejně to mezi vámi a nimi nebylo, jak napsala Matka Tereza. A to je skutečná podstata, realita.
(Šivá)