Byl jednou jeden mladík, který vyrůstal spolu s pěti bratry v rodině, jež se neměla v oblibě s průbojnější větví rodiny. Dalo by se říci, že se celý tento rod neměl v oblibě mocnější členy, kteří oplývali asertivním chováním a uměli si vzít, co chtěli. Často jim ustupovali a po dobu dvanácti let se těchto členů stranili, ačkoliv byli svědkem řady nekalostí. Jako třetí z pěti dětí byl tento hoch zároveň posledním ze tří s otcovou první manželkou, což v něm vzbudilo touhu v něčem vynikat a vymykat se tak čemukoliv, čemu se věnovali sourozenci, v touze přilákat rodičovskou lásku. Věnoval se tudíž sveřepě originálním koníčkům jako byla lukostřelba (po zvířatech), která dovedla dobře ventilovat potlačovanou zlost, a to se zanícenou precizností. Jeho neústupnost, chrabrost a smysl pro povinnost, zároveň schopnost radikálních rozhodnutí a preciznost, vyplývající zřejmě z touhy být lepším než ostatní, jej v době vyhroceného sporu katapultovala do role zbojníka, který měl za úkol zbavit se jednou provždy všech těch zlobrů, kteří nějakým způsobem bránili rozvoji utlačovaných, ale v jádru dobrých strašpytlů.Tato role mu způsobila řadu psychických obtíží. Objevily se u něj pochybnosti o vlastní hodnotě, o smyslu svého konání a spolu s úzkostnými stavy a neschopností zvládat tlak, jež na něj byl kladen, u něj vyvolaly řadu osobnostních poruch. Ani po své výhře ve velké rodinné roztržce si neuměl říci o to, co mu právem náleželo. Dále zůstává ve stínu bratra. Alespoň mu tedy pomáhá posilovat moc klanu, aniž by ale i on mohl okusit vděk za své zásluhy. Celý život pak vzpomíná na mladistvý elán a udatnost, nikdy se však zcela na vrchol nevyšplhá.
Lidé milují příběhy, nejen ostatních lidí, ale i své vlastní příběhy. Poměrně rychle zachytíme, zda je nám příběh příjemný a chceme naslouchat dále, anebo nepříjemný a odvracíme od něj sluch i zrak. Co příběh činí příjemným, je přítomnost ctnosti, krásy, dobra, lásky. Tyto, jak říká Maharadž, existují samy pro sebe, samotné jsou cílem. Co činí příběh nepříjemným je jakýkoliv mentální závoj bránící v projevení těchto esenciálních kvalit. A my sklouzáváme do světa mentálních schémat nízkých tužeb, strachu, viny, nejistoty, které nás nutí vytvořit si vnitřní ochranné hradby, ve kterých nakonec uvízneme.
Už na základní škole jako děti začneme pozorovat, že lidské jednání, a s ním odvíjející se příběh, je utříděno v průběhu času na základě vnitřních pohnutek. Díky nim se i naše chování stává uspořádaným, cíleným a záměrným. Tedy předvídatelným. Dvěma ústředními tématy, a zároveň motivem sloužícím jako pohon k jednání a vytváření příběhu, jsou moc a láska. Podružným motivem moci a síly jsou pak strach (osobní moc je v ohrožení), a touha (moc posiluje). Skrze své jednání se buď snažíme prosadit sebe sama, anebo se sloučit s okolním světem skrze pouta lásky, přátelství a intimity. Tyto dvě posouvají příběh dopředu a dávají příběhu význam, či téma. Postavy v příběhu se pokoušejí dosáhnout téhož jako my. Touží se stejně jako my zlepšit, prosadit sebe sama jako mocný a autonomní prvek ve světě toužící po moci, vydělenosti a originalitě, nezávislosti, statutu, harmonické vzájemné závislosti (neboť vaše práva nemohou v ideální autonomní společnosti zasahovat do práv druhého), přijetí a chtějící zažívat své vztahy zalité emoční radostí, anebo splynout a vzdát se sebe sama v milujících a intimních vztazích, podílet se na něčem, co sebe sama nějak přesahuje. Zatímco touha po moci a úspěchu nás motivuje k prosazování sebe sama účinným způsobem, abychom řídili až téměř převládli okolí, naše touha po blízkých a vřelých vtazích s ostatními lidmi nás táhne druhým směrem, k důvěrnému prožívání intimního společenství. Díky motivům získává náš příběh téma, poněvadž to, co chceme, do značené míry určuje, čemu se budeme věnovat.
Příběhy o sobě vyprávíme nahlas ostatním stejně jako tiše sami sobě. Potíž netkví v příběhu či v jednotlivých dílčích událostech, ale ve stylu, jakým jej sobě a ostatním vyprávíme. Forma, kterou zvolíme k vyprávění, odráží zvnitřněný vztah k sobě, jako ústřední postavě. Volíme-li komediální, jarní a svěží způsob, začínáme rádi znovu a optimisticky věříme, že věci nakonec dopadnou dobře. Chápeme život tak, že dostáváme příležitost dosáhnout štěstí a zároveň se vyhnout bolesti a vině. Hrdina letního, romantického příběhu už bývá moudřejší, odvážnější a také ctnostnější než ostatní. Nastupuje na objevnou a odvážnou cestu, překonává překážky a na konci jej čeká triumf. Trochu pesimističtější tón najdeme v tragédii, kde nacházíme padlé hrdiny, vyděděnce, obětovávající sebe sama a přijímající odevzdaně své vyhnanství. V klasické tragédii se hrdina příběhu nalézá oddělen nějakým zásadním způsobem od přirozeného řádu věcí. Načež posledním, záporným stylem vyjádření sebe sama je ironie, jež může mít mnoho forem včetně satiry poukazující na pokrytectví a absurditu věcí, převládá však zmatek, pesimismus a jejím cílem je popasovat se s nejasnostmi a složitostmi lidské existence. Žádný z příběhů není jednoznačně veselohrou, romancí, tragédií či ironií. Avšak pečujme o své smýšlení o sobě, neboť z myšlenek se stávají slova, činy a tyto nakonec utkávají plátno životního příběhu. Pokud nám chybí vnitřní smysl a sebevědomí, mohu se třeba obvinit, že mohu za (něčí) neštěstí. Vyzařuji tento postoj navenek a budu v okolí hledat vše, co mi tuto negativní domněnku potvrdí (a spolehněte se, kdo hledá, najde). Pak věříme, že my jsme tou dílčí událostí a problémem, a ne že problém je ten problém, mentálně vytvořený. Skrze tento filtr osobního vědomí vnímáme okolní svět. Činíme tak u sebe stejně jako u jiných. Cílem jógy je umět žít ve vztahu k životnímu příběhu, ale nesplývat s ním. To nám dává neuvěřitelnou sílu převyprávět příběh jiným způsobem, změnit tak směr plynutí děje a nezůstávat zajat v okovech dosavadního sebe-pojetí. Všichni máme nějaký příběh, potíž nastává pokud celou existenci vnímáme jen jako jedinou možnou verzi příběhu, bez možnosti odlišné interpretace a bez hlubšího smyslu. Sri Brahmananda Sarasvati používal přirovnání – je to jako vlastnit palác a uzamykat se jen v jedné místnosti (vlastního příběhu).
Co když jsou některá fakta v životě neměnná? Mohu změnit směr? Nemůžeme změnit fakta, ale můžeme změnit postoj k nim. Opravdu jsem ve dvanácti na školním výletě omylem téměř zapálila seník (naštěstí si to nikdo nepamatuje :). Faktem v tomto případě se stává mnou použité slovo – omyl. Mnou použité slovo vyjadřuje postoj, postoj tak vytváří onu faktickou skutečnost, nepromítá se do něj pocit viny. Nechceme žít s bagáží minulosti, pro vnitřní zklidnění mysli potřebujeme pocit čistoty (sattva). Jen taková mysl je schopná zrcadlit Světlo, jinak nám cloní. Zahalujeme-li se závojem vzpomínek či rigidních představ o sobě, jsme tak špatným režisérem a scénáristou, že bychom ani v Hollywoodu milujícím všechny styly neobstáli. Zahoďte tak do koše obavy ze studu, že jste kdysi provedli nějakou nekalost, podrazili partnera, šňupli si kokain, přáli si něčí vyhazov nebo třeba nevrátili peníze. Nejste obětí faktu, ale svého zvnitřněného postoje k sobě. Skutečné, univerzální Sebe může mít bezpočet podob.
Co můžete udělat..
Zeptejte se někoho, kdo vás skutečně miluje, aby vám převyprávěl vlastní příběh v láskyplném a láskyhodném světle.
Dopřejte si vlastního daru a převyprávějte si svůj příběh, zejména části, které byste nejradši zadupali do země, v tomto světle sami sobě, či jinému naslouchajícímu. Nacvičit si to můžete dopisem nebo v rozhovoru.
Vyhledávejte společnost, která (vám) smysluplný příběh podrží.
Pokud problém přetrvává, zeptejte se sami sebe kouzelnou otázkou – Kdyby se stal zázrak a problém by byl přes noc odstraněn, jak byste věděli, že je odstraněn, a co by ve vás bylo jinak? Vzít v potaz zázrak otevírá dveře řadě budoucích možností a nakonec ten zázrak naleznete ve vlastním vnímání sebe sama.
Do jakékoliv křivky časoprostoru vstoupíte a pro jakýkoliv příběh se rozhodnete (anebo nerozhodnete – poněvadž nerozhodnutí se změnit je rozhodnutí volící stagnaci), jakou roli se rozhodnete hrát, ať už je to role chudáka, nedoceněnce, trpitele, průměrného člověka, mocného vítěze, duchovního oproštěnce od všeho světa, anebo bude váš příběh prošpikovaný kombinací všeho možného, jedno budou mít vždy společné – Vás – vaši přítomnost, bytostnou esenci vaší existence, vědomí. Nikam nekráčíte a pravé podstaty ve vás se vlastní příběh nedotýká. Tato podstata nemá žádný účel, je sama o sobě cílem. Je společná všem a všichni ji obsahují, a také mohou skrze svůj život, svůj příběh, vyjádřit. Může mít jakoukoliv podobu.
Co činí lidské příběhy kouzelnými je schopnost vyjádřit to, čemuž dávní filozofové říkávali ctnost. Od pradávna v sobě máme někde hluboko zakódovanou touhu po ctnosti, lásce, pravdě a srdce rozechvívající dobrotě. Pozorně nasloucháme příběhům, skrze které je i z našeho srdce vynesen na světlo onen “vyšší princip”, který dlí v našich srdcích – ctnost, neposkvrněné dobro, nepodmíněná láska, moudrost, pravda, naděje. Pro ego v nich nezbývá místo. Rádi posloucháme příběhy, ve kterých cítíme tuto esenci, posloucháme hudbu navozující onen pocit, čteme o ní knihy, sledujeme filmy, hledáme ji v přírodě i ve vztazích. Tyto příběhy k nám promlouvají, protože někde tam jsme sami ztratili nitku ke své podstatě, na kterou se snažíme tak vroucně upomenout.
Aržuna, hrdina na začátku, ačkoliv bojujíc jako mladík netoužil jako většina adolescentů předesignovat sebe sama do něčeho výjímečného. Nehledal žádnou jednoduchou ideologii, uznání, netoužil po samostatnosti a moci, ani se netoužil vzdát se sebe pro ideál lásky dobra všeho společenství. Jeho úzkost a trápení byly vstupními dveřmi k poznání, a pro svou loajalitu, oddanost, houževnatost, vnitřní čistotu a zároveň schopnost přesného míření na cíl vyhrává, a to bitvu největší – o skutečné Sebe, plné nekonečných možností jak vyjádřit nejvyšší princip, jež je nám vrozený a nikdy se od něj ani přes závoj mentálních konstruktů – smýšlení neoddělíme. Ardžuna je ztělesněním duchovního bojovníka, který opouští vlastní příběh a stává se tak samotným světlem vědomí. Vítězí jak fyzicky, tak duševně a duchovně, sám nad sebou, svým individuálním vědomím tvářícím se jen jako příběh, nad svými strachy a svým utrpením, nad smrtí. Stává se zosobněním duchovní cesty a v jeho příběhu nalézáme poselství všemu lidskému pokolení hledajícímu smysl života a odpověď na otázku – kdo ve skutečnosti jsem a jaký má život smysl. Žádný, ale beze smyslu není životní příběh naplněn a zůstává mechanický, prázdný. Bez “Já” není, “Já” jsem ten smysl samotný.
Jaký příběh (o sobě), jakou Gítu (zpěv) budete vyprávět vy?
(Šivá)