top of page

Bhakti: Co uctíváme



hare kṛṣṇa hare kṛṣṇa kṛṣṇa kṛṣṇa hare hare

hare rāma hare rāma rāma rāma hare hare


Radha volá Krišnu jako „toho, kdo uchvátil mé srdce, mysl, tělo a duši, moje všechno, moje všechno!“


Krišna láskyplně nazývá Rádhu, svou milovanou, jménem Ráma, což znamená „moje královna, moje potěšení“.


Toto je milostný dialog mezi duší (Radha) a Bohem (Krishna).


—Z Kālį Santaraṇa Upaniṣad (32slabičná mantra)


 

V tradici Jivamukti je Bhakti, oddanost, klíčovým prvkem každé lekce, protože pokud vědomě nezaměřujeme svou mysl na něco, co nás přesahuje nebo na nějaký druh posvátné energie, můžeme skončit uctíváním světských záležitostí, jako jsou ambice, ješitnost, arogance. nebo nejistota v naší praxi a tím, že se časem zformují. Oddanost znamená lásku, věrnost a nadšení pro posvátno. Bez oddanosti byste to s největší pravděpodobností nečetli a možná bych to nepsala ani já. Bez oddanosti bychom všichni ukončili svou duchovní praxi po „fázi líbánek“, kdy začnou bolet kolena a kříž a euforie po cvičení se zjemní. Co je to, co nás žene jít? Co nás nutí vstát, rozbalit podložky a složit meditační deku?


Uctívání nás přivede blíže k našemu předmětu oddanosti. Pokaždé, když si na začátku cvičení stanovíme svůj záměr, je to jako zadávat cíl do navigačního systému. V opačném případě – pokud nezadáme cíl, pravděpodobně skončíme na místě, kde jsme nechtěli být. Jakmile vložíme svůj cíl do našeho navigačního systému, je nutné zaprvé: uznat, že sami cestu neznáme (pokora) a zadruhé: mít dostatek důvěry, abychom se nechali vést. V duchovní praxi je silou, která vede naši cestu, Bůh nebo nějaká jiná forma posvátné energie, která se stane naším duchovním magnetem; přitahuje nás k ní a následně i nás samotné.


Ale umožnit vedení nebo o něj dokonce požádat vyžaduje pokoru – uznání toho, že nevíme, víru nebo důvěru – v něco, čemu nemusíme rozumově rozumět, a oddanost – schopnost zůstat na cestě, i když to vyžaduje tvrdou práci.


Lidské tělo má často podobu toho, co je po celý život žádáno: chodidla baletky budou mít tvar špičatých bot, krk houslistky se může vždy naklánět více na stranu, na kterou nástroj držela, ruce sochaře mohou být hrubé a tak dále. Stejně jako naše tělo formuje a formuje způsobem, k němuž ho většinou používáme, tak i naše mysl a duše. Naše činnosti formují naše těla a naše emoce nám otiskují tváře. Jsme jako kameny, dlouho ohlodané vodou, čemukoliv se věnujeme, bude nás formovat a formovat, postupem času stále více. To znamená, že pokud se věnujeme uctívání posvátna, Božství nebo Lásky, tím více se staneme posvátným, Božstvím nebo Láskou samotnou.


Uctívání má velmi opakující se povahu, stejný rituál se provádí nesčetněkrát s největší láskou a oddaností, jaká je v danou chvíli možná. Oddanost nezná nudu nebo strnulost v obvyklém smyslu, nezáleží jí na tom, jak často se dělá totéž dokola. Oddanost vždy vnese do akce stejné kouzlo, jako kdyby byla provedena poprvé nebo naposled. Jak říká Padmaji: „s velkou láskou je všechno možné.“ Oddanost je největší láska a zcela jistě umožňuje vše. Nebo naopak – s trochou lásky toho není tolik možné, s malou láskou by každý duchovní aspirant srazil svou cestu při prvních potížích. Cvičení bez oddanosti je jako lampa bez oleje. Nevydrží a nepřinese žádné světlo.


Maha Mantra je kosmická milostná píseň k Božství a je to uctívání ve své nejradostnější podobě. Když se plně věnujeme zpívání, ztrácíme se ve zpívání lásce, vzpomínáme na její kvality a vyvoláváme její emocionální stav; stáváme se láskou samotnou. Zpíváním jména Božského si připomínáme naši Božskou přirozenost. Touha, která vibruje touto mantrou, se stane naši vlastní, jakmile ji budeme zpívat – a naše duše si bude pamatovat svou touhu být sjednocena s Božstvím nebo jeho vlastní Božskou přirozeností.


Oddanost má mnoho tváří: Může být extatická, jako zpívání mahá mantry po celé dny a noci, ale může být také tišší a intimnější. Může to být malé, jako malé sklonění hlavy směrem k srdci, abychom si vzpomněli na Boha nebo Gurua, než přejdeme k našemu prvnímu pozdravu slunci. Oddanost může být jemná, jako je opatrně sebrat předmět z oltáře a vyčistit jej. Možná to znamená jen procvičovat to, co ho naučil učitel. Naše oddanost může mít během našich životů dokonce různé formy a podoby a v určitém okamžiku se naše uctívání stane tak jemným, že bude téměř neviditelné, protože jsme se již stali tím, čím jsme uctívali.


Autor Martyna Eder

Přeložila Irena Hovorková, červen 2022

Comments


bottom of page