PRATYĀHĀRA – LÉČENÍ NEMOCI ODPOJENÍ

ॐ श्रीकृष्णः शरणं मम ॥

oṁ śrī-kṛṣṇaḥ śaraṇaṁ mama

Utíkám se k nejpřitažlivějšímu Pánu, jenž je pravou podstatou všech bytostí.

~ Komentář Sharon Gannon

Pratyāhāra, pátý úd Patandžaliho osmidílné stezky, bývá nejčastěji popisována jako „stažení“ – schopnost stáhnout svou mysl a smysly od vnějšího světa. Pro mnoho lidí to bylo vykládáno jako vyhýbání se smyslům, jejich ignorování nebo popírání. Takový výklad přispěl k tomu, že začali svět vnímat negativně – jako něco, co stojí proti spiritualitě. Myslím, že tento pohled naši vědomou zkušenost spíše omezil; oddělil nás od přírody a brzdil duchovní růst tím, že posílil rozpor mezi „dobrým“ a „špatným“ a mezi námi a světem.Pratyāhāra je však – alespoň z pohledu bhakti jógy – spíše inkluzivní než exkluzivní. Jak říkával Shyamdas: „Bhakti miluje smysly.“ Co tedy pratyāhāra skutečně je? Jak ji praktikovat? A jak souvisí s jógou – s realizací Boha a s uzdravením našeho odpojení od přírody?

Bůh a stvoření nejsou odděleni. To my jsme se oddělili od Boha a od světa. Pokud dokážeme změnit své vnímání toho, co považujeme za „obyčejné“ a co za „posvátné“, máme šanci přiblížit se józe. Když dokážeme nabídnout všechny své činnosti Bohu – vyššímu Já, tomu, co přesahuje naše ego – když přineseme bhakti, lásku k Bohu, do svého každodenního života, pak se život stává jiskřivým a magickým, rozhodně ne obyčejným.

Patandžali o tom mluví několika způsoby. Například v první kapitole, kde se zmiňuje o Īśvarovi – že nabídnout svůj prāṇa, svůj život Bohu je nejpřímější cestou k józe (PYS I.23).Další zmínku najdeme ve druhé kapitole, kde hovoří o pratyāháře jako o jedné z praxí, které člověka přibližují k józe (PYS II.54–55).Když smysly odrážejí mysl – a mysl je naplněna láskou k Bohu – pak smysly vnímají Boha navenek i uvnitř.

Ve čtvrté kapitole Patandžali připomíná, že vše, co vidíme, vychází z nás samotných – je to projekce naší mysli (PYS IV.15). Tento sútra říká, že neexistuje žádné skutečné „tam venku“. Zdroj všeho, co vnímáme, je uvnitř nás.Bhakti mistr Shyamdas často mluvil o nirodhaḥ jako o formě odříkání. A pratyāhāra je nirodze velmi blízká. Nirodhaḥ přichází přirozeně, když se v člověku rozvine bhakti. Bhakti promění člověka tak, že se přestane ztotožňovat s citta-vṛtti, pohyby mysli, a začne vnímat Boží přítomnost ve světě i ve svém srdci.Tak člověk začíná chápat, co znamená jóga – o čem Patandžali mluví v PYS I.2. Jóga, vzpomínání na naše spojení s věčným, nastává, když překročíme myšlenky, protože naše skutečná podstata je nad myšlenkami, nad tělem i myslí.Pratyāhāra znamená vidět Boha všude – Sarvātmabhāva.

Když jsem se svého učitele Pattabhi Joise zeptal, co je pratyāhāra, ukázal na zeď a zeptal se:

„Co je to? Co vidíš?“„Zeď?“„Pak musíš praktikovat pratyāháru, dokud neuvidíš nejen zeď, ale i Boha.“

A jak to tedy praktikovat?Chantování Božího jména – například mantry śrī kṛṣṇaḥ śaraṇaṁ mama – je výborným způsobem, jak praktikovat pratyāháru a překročit všední myšlenky a postoje, které citta-vṛtti reprezentují. Mantry mají sílu proniknout skrze roztěkanou mysl a nechat zazářit světlo reality.Pratyāhāra očišťuje naše vnímání reality a pomáhá nám zakoušet Boží přítomnost všude a ve všech.

Skutečná krize světa dnes není sociální, politická ani ekonomická. Je to krize lidského vědomí – neschopnost přímo zakoušet svou věčnou božskou blaženou podstatu, a neschopnost tuto podstatu rozpoznat v každém: v lidech, zvířatech, stromech, řekách – i ve věcech.Praxe pratyāháry nabízí praktický způsob, jak překonat avidyā, nevědomost, která nás klame, abychom si mysleli, že jsme nadřazený druh a svět a všechny bytosti musí být dobývány, ovládány nebo přizpůsobeny našim rozmarům. Nebo že svět musíme úplně opustit, pokud chceme duchovně růst.

Pratyāhāra nás nakonec probouzí k přímému zakoušení reality tím, že zjemňuje naše vnímání. Je to denní praxe, kterou lze provádět ve bdění, ve snu i ve spánku. Je to mocná transformační praxe darování a vzpomínání.Probuzení se skrze mantru k připomínání si božského je praxe pratyāháry.

Krishna v Bhagavadgítě dává několik dalších praktických doporučení, která se týkají sevy – láskyplného nabízení všech našich činů Bohu ještě předtím, než si cokoliv užijeme sami.Jógin nikam nechodí bez Boha, nic si neužívá bez Boha. Jógin zve Boha všude s sebou: na večeři, do divadla. Kráčí s Bohem, mluví s Bohem, vaří pro Boha, jí a pije s Bohem, zpívá a tančí pro Boha i s Bohem. Užívá si život s Bohem.A protože každý pach, chuť, pohled, dotek a zvuk prožívá spolu s Bohem, jeho smysly jsou pozvednuty.

Zapojit se do sevy tímto způsobem – nabídnout své smysly do služby Pánu – pomáhá cítit Boží přítomnost v mysli, v srdci i v životě.A pak se zvedá závoj Māyi a odhaluje pravdu: že toto vše je Boží Līlā, Boží hra.

O tom je pratyāhāra.Když přesměruješ své smysly k božskému a naplníš se Jeho přítomností – to je skutečné odříkání.A když se smysly odvrátí od obyčejného a jsou nabídnuty božskému, pak se pro bhaktu to, co bylo dříve obyčejné, stává posvátným.

Autor Sharon Gannon

Originál: https://jivamuktiyogabarcelona.com/pratyahara-healing-the-disease-of-disconnection/

Přeložila Iris Hovorková, prosinec 2025